Tentokrát nás na Moravu přivedla kultura, konkrétně muzikál Robinson Crusoe realizovaný v rámci projektu Kultura pod hvězdami v Podzámecké zahradě arcibiskupského zámku v Kroměříži. A jelikož den před tím se uskuteční již 14. ročník Noci kostelů, je i o páteční večer postaráno. A když už budeme na Moravě, co bychom to byli za dobrodruhy, kdybychom nenavštívili aktuálně nejdelší visutou lávku pro pěší na světě – Sky Bridge 721!
Aniž bychom to dopředu tušili, letos je to již po desáté, kdy se účastníme Noci kostelů. A náhoda tomu chtěla, že zrovna tato jubilejní účast je výjezdní a to navíc do města úzce spjatého s působením moravské arcidiecéze, tedy do Kroměříže. Naše večerní putování za svatostánky Kroměříže začínáme krátce před sedmou hodinou večerní v kostele sv. Jana Křtitele, kde si do obdrženého průvodce vyznačujeme první razítko potvrzující návštěvu zdejšího barokního chrámu. Chvíli postojíme, popřemýšlíme, ale už pošilháváme po mapce, kam dál. Doslova na dohled je další kostel, tentokráte sv. Mořice, při kterém již od poloviny 13. století působí Kolegiální kapitula u Svatého Mořice. Tedy zhruba od doby, kdy olomoucký biskup Bruno ze Schauenburgu, moravský souputník Přemysla Otakara II., započal se stavbou tohoto chrámu. A jak se dozvídáme ze zajímavého výkladu, je zde i pochován. Tento kostel, stejně jako celá řada jiných, prošel postupným architektonicko-stavebním vývojem zanechávajícím na stavbě charakteristické stopy. Současná podoba pochází z poloviny 19. století, kdy by chrám regotizován. Ovšem jedná se o poněkud jinou regotizaci, než jakou známe z mnoha kostelů v Čechách, pod kterou je velmi často podepsán často velmi puristický Josef Mocker. Dominantou je jistě mohutný novogotický hlavní oltář v trochu netradičně pravoúhle zakončeném presbyteriu. A ve stejném duchu se nesou i boční oltáře či výzdoba kúru. Ale nalézt se dají i historické fragmenty, zejména pak v podobě zajímavé klenby v obou sakristiích či detaily klenebních přípor v trojlodí chrámu. Nespornou zajímavostí je, že kostel je propojen s přilehlým arcibiskupským gymnáziem a do s arcibiskupským zámkem, takže se dá projít uzavřeným prostorem ze zámku až do chámu. A právě do přilehlého arcibiskupského gymnázia máme namířeno, neboť i v něm se nachází kaple a dokonce ne jedna. Ale pouští se jen po 15 lidech, venku fronta a tak si prohlédneme exteriéry na malém nádvoří mezi chámem a gymnáziem a pokračujeme dál v procházce večerní Kroměříží za sakrálními památkami. Po chvíli nás kroky zavedou k baroknímu kostelu Nanebevzetí Panny Marie. Chvíli posedíme, zaposloucháme se do zpěvu zdejšího sboru a pak zamíříme opodál přes náměstí, kde chvilku hledáme kostel Českobratrské církve evangelické. Jak už je zvykem, vládne tu neformální uvolněná atmosféra, takže člověk snadno zapomene, že je právě ve svatostánku. Naším posledním zastavením je pravý opak takového prostředí – pravoslavný chrám sv. Cyrila a Metoděje. Až trochu strašidelně ponurý a liduprázdný chrám na náměstíčku uprostřed sídliště osvětlený jen svícemi. Až po chvilce se objevil zdejší duchovní a vytrhl nás ze zamyšlení, do kterého jsme pod vlivem světel a stínů, vůní a charakteristické výzdoby tak trochu upadli. Po chvilce jsme se vytratili v takové tichosti, že jsme si ani nedali razítko do našeho poutnického průvodce.
Noc kostelů v Kroměříži byla pro nás zajímavým zážitkem i poučením. Například v tom, že zde při této akci je oproti Plzni mnohem menší návštěvnost.
Ráno hned po snídani vyrážíme za perlou Kroměříže, kterou je bezesporu Květná zahrada. Prohlídku zahajujeme krátce po otevření a poctivě ji procházíme křížem krážem celou. Od skleníků, přes bludiště, vyhlídkové kopečky, Pomerančovou a Holandskou zahradu až k centrální rotundě se zavěšeným Foucaultovo kyvadlem. Jedinou nenavštívenou zůstala vyhlídková kolonáda, neboť právě procházela opravou.
Člověk by tu mohl chodit hodiny a hodiny a pořád by tu bylo nač se dívat a vychutnávat si rozdílné atmosféry různých částí a zákoutí zahrady.
V úplně jiném duchu se však nese Podzámecká zahrada přiléhající ze severu k Arcibiskupskému zámku Je to 64 ha velký anglický park z řadou vodních toků, drobných staveb a přírodních zajímavostí. Romantická atmosféra přímo vybízí projít pomalu a poklidně všechna zákoutí a vychutnat si zdejší jedinečnou atmosféru. Slunce svítí, čas nás netlačí a tak postupně procházíme prakticky celý park, takže není divu, že při odchodu máme od rána našlapáno už přes 15 kilometrů.
Večer nás čeká právě v Podzámecké zahradě v bezprostřední blízkosti zámku, který tvoří díky rafinovanému nasvícení zajímavou kulisu, zmíněný muzikál Robinson Crusoe, který je i díky tomuto prostředí, jedinečným zážitkem.
Hned brzy ráno po snídani vyrážíme z Kroměříže na sever a měníme tak postupně rovinatou Hanou za majestátní vrcholy Kralického Sněžníku. Krátce po desáté už parkujeme v Dolní Moravě a vyrážíme k lanovce. Aut je tu hromada, lidí ještě víc. Ale kupodivu, žádné fronty se netvoří, lidé se tak přirozeně rozptylují po celém areálu, takže prakticky nečekáme a hned vyrážíme lanovkou vzhůru do strmého kopce pod vrchol Slamníku. Pokud bych si měl tipnout, převažujícími návštěvníky jsou cyklisté, neboť celý hřeben Selských vrchů je doslova protkán nejrůznějšími traily pro nadšence rychlého sjezdu na kole z kopce. Pak možná turisté a hned po nich nadšenci paraglidingu, neboť těch je plné nebe i vršek stráně.
My však neochvějně míříme nejprve k nejnovější raritě tohoto místa, kterou je aktuálně nejdelší visutá lávka pro pěší na světě – Sky Bridge 721. Na šesti lanech o tloušťce lidského předloktí zde návštěvníci překonávají místy až 90 metrů nad terénem údolí Mlýnského potoka. Na podlaze rošt, na bocích síť z ocelových lanek a všudypřítomné tu větší, tu menší pohupování lávky umožňující jedinečný zážitek s pojený s výhledy do okolí i pod sebe. A pro mnohé i do sebe, neboť ne každý si odpoví kladně na otázku, zda to dá. Nejsem žádná citlivka, ale místy, zejména když se lávka pohupovala a já chtěl bez přidržování se za madlo fotit, jsem měl fakt divné pocity „šimrání v břiše“. Ale kdo se cítí být alespoň trochu dobrodruh, absolvovat musí. Po severní úbočí údolí se vracíme zpět na sjezdovku pod Slamníkem a vyrážíme na další, sice trochu starší, avšak neméně zajímavou Stezku v oblacích.
Konstrukce této neobyčejné stavby, po které lze pohodlně a třeba i s kočárkem vystoupat do 55 metrové výše, stojí výběžku hřebene čnícím mezi dvě údolí ve výšce 1160 metrů nad mořem. To tak člověk nepocítí, ale cca 500 metrové převýšení do přilehlého údolí už ano, takže výhled z vrcholové plošiny je rovněž celkem adrenalinový zážitek. Navíc, když kruhová vrcholová plošina je vystrčena nad vlastní konstrukci a její středové oko vyplňuje jen síť s relativně velkými oky. Ne, nevstoupil jsem na ni, Hanička ano. Cestu dolů jsme si za drobný příplatek zkrátili tobogánem. A zde jsem se opět projevil. Jen co jsem se dal do pohybu, z roury prý bylo celkem nepřeslechnutelně slyšet jen: „Kurva drát, kurva drát, do prdele, kurva drát…“ Pobavilo to, možná, jak obsluhu, tak i některé okolní návštěvníky. Ale bylo to takové spontánní a zastavit to prostě nešlo.
No a pak už jen po svých dolů, do údolí 500 metrů pod námi a pak domů.
