Výlet na Žďár, jeden z 544 českých ultrakopců, tvořící jednu z dominant krajiny východně od Rokycan, jsme plánovali celkem dlouho. Přitahovala nás jednak jeho výrazná dominance v okolní krajině (prominence 142 metrů) a pak jeho historie, neboť se zde nacházelo pravěké hradiště. A vyšlo nám to až teď o víkendu. Sobota propršela, a tak jsme to vzdali, ovšem avizované sněžení na neděli bylo lákavé. Avizovaných 20 cm sněhu jsme sice brali s rezervou, ale i tak, toulání se zasněženou krajinou je prostě nedostižné. A předpověď se tentokrát nemýlila a ani nepřeháněla. To bylo zřejmé už ve Svojkovicích, kde jsme vyklouzli z vlaku. 15 centimetry sněhu souvisle pokryté nástupiště neslo jen stopy průvodčího a naše. Odtud jsme zamířili po žluté k vrcholu. Sněhu přibývalo a žlutá se turistická se na zasněžených stromech slušně vytrácela. Stejně rychle se vytratila i samotná cesta mezi balvany zasypanými sněhem v suťovém poli na severním svahu Žďáru. Objevila se až u lezecky oblíbené skály Velký oltář. Pak zase zmizela a my se volným terénem šplhali po lýtka ve sněhu vzhůru k vrcholu. Ten je od jihu či jihozápadu lesem celkem bez problému dostupný, k severu se nad dalším suťovým polem a skalami otvírá kouzelný výhled olemovaný nejrůzněji až mysticky pokroucenými duby. Inu genius loci tohoto místa se od posledního osídlení do dneška nevytratil, spíše prohloubil. Ale dnes vyhlídka patřila jen sněhu a větru, také panorama se dalo spíše jen tušit. Zcela konkrétní však byly harmonické křivky závějí táhnoucích se mezi balvany a stromy po hřebeni. Naprosto fascinující a kouzelné. Vítr nás však nakonec zahnal, takže rychle učinit zápis do vrcholové knihy, uložit naši osobní turistickou známku č. XI a pak šupem dolů. Tedy šupem. Místy to šlo dolů hůře ne nahoru. Kameny a listí pod vrstvou sněhu byla opravdu ďábelská kombinace. Takže z vrcholu skalní vyhlídky jsme se dívali jen z uctivé vzdálenosti. A pak pokračoval sestup rušený jen stupňujícím se praskáním a padáním větví. Sněhu bylo víc a víc, ten byl těžší a těžší, a tak jsme se na okraji lesa, kde již bylo vidět na Kotel, což měl být další cíl naší vycházky rozhodli, že v zájmu bezpečnosti už dnes do lesa nepolezeme. Došli jsme tedy dolů do Kamenného Újezdu, kde se nám do cesty postavila Restaurace pod Jasanem. Bylo skoro plno, ale polévku a pivo z místního pivovaru Loužek jsme dostali. Prostě ideální. Za malou chvilku už jsme stáli na vlakové zastávce a koukali na siluetu Kotle zahalenou v sněhovém mraku. Lokálka od Příkosic měla 15 minut zpoždění, takže jsme na prohlížení měli času a dost a dost. Takže jsme i promýšleli, co budeme dělat v Rokycanech, když nám rychlík do Plzně díky zpoždění ujede. Nakonec jsme na nádraží stihli jen kafe, neboť kolem druhé dorazil rychlík, co měl tudy projíždět už v půl dvanácté. Takže nám jeho zpoždění 160 minut kvůli sněhu přišlo velmi vhod.
