Pro tento víkend jsme si vybrali další zajímavý vrchol severního Plzeňska či spíše jižního Karlovarska, Třebouňský vrch, tvořící spolu s vrchem Branišovským zajímavý masiv ve tvaru podkovy, pod jehož strmým jihovýchodním svahem se nachází u Blažejského rybníka obklopeného mokřinami ruina kostela Sv. Blažeje.
Na cestu vyrážíme z Třebouně, kde oproti plzeňskému rychle tajícímu poprašku sněhu leží poctivých 15 cm a teploměr je solidně pode nulou. Vydáváme se ze vsi po zelené vzhůru k lesu, odkud je od vodojemu celkem zajímavý výhled k severu na Slavkovský les, vpravo na Vladař a za ním na Doupovské hory. Krušné hory jsou však už ukryté v šedých sněhových mracích. Cesta nás mírným stoupáním přivádí na relativně ploché vrcholové partie vrchu. Sněhu přibývá a my litujeme, že jsme sněžnice nechali doma. Asi 300 metrů severovýchodně od vrcholu se nachází nepřehlédnutelná věž vysílače, my však míříme opačným směrem k vrcholu, který nabízí nádherný výhled k jihu do údolí kde rozeznáváme siluetu našeho dalšího cíle, ruiny kostela sv. Blažeje. Tento výhled je umožněn díky startovišti paraglidingu, kterému ustoupil okolní smrkový les. My se po povinném fotografování věnujeme vrcholové knize v turistickém přístřešku. A dozvídáme řadu zajímavostí. Že se jedná o náš další ultrakopec (výška 825 m n.m., prominence 147 a izolace 17,1 km), to jsme tušili, že se však jedná současně o nejvyšší vrchol Toužimské plošiny, to už ne. A už vůbec jsme netušili, že zde stávala za první republiky Fuchsova výletní bouda nebo nad zdejším vrcholem dřevěná zeměměřičská věž, neboť na vrcholu se nachází i trigonometrický bod České státní trigonometrické sítě, jehož historie sahá až do 19. století. A to tu za války bylo i plachtařské výcvikové středisko Luftwaffe. Zbytky historických budov však ukrývá sníh, kterého tu už je přes 30 cm.
My tu zanecháváme osobní turistickou známku a pokračujeme po zelené dále do sedla pod vrcholem, kde odbočujeme na jih k vrcholu Brnišovského vrchu, který je neméně zajímavý. První zajímavostí je skalní masiv obklopující vlastní vrchol. Skály to nejsou vysoké, zajímavě rozeklané a celkem přístupné. Jednou z takových rozsedlin se dostáváme těsně pod vrchol, kde se pod sněhem ukrývá další zajímavost. Zbytky observatoře Aloise Martina Davida, zdejšího rodáka, řeholníka Tepelského kláštera, astronoma a kartografa. Bohužel zub času zahlodal a z původní osmiboké kamenné observatoře zbyly jen náznaky základů. Jenže díky otevřenosti vrcholu je místy naváto i půl metru sněhu. Vlastní vrchol je však od větru zajímavě ošlehaný. Chvilku se kocháme a pak vymýšlíme jak dolů. Volíme sestup v duchu „svobodných chodců“ a sestupujeme na opačné straně vrcholového hřebene mezi skalami volným zasněženým terénem. Kupodivu bez větších komplikací, takže za pár minut už pochodujeme po souběžné cestě, ovšem řádně zasněžené a občas pohozené i nějakými těmi kmeny stromů. Na východ se otvírá zajímavý výhled na právě navštívený Třebouňský vrch i do kotliny pod ním. Naši pozornost však po pár stech metrech poutá nenápadný bod pár desítek metrů ve svahu pod cestou.
Tím bodem je průsečík 50. rovnoběžky a 13. poledníku. Nechybí tu stylové vyznačení v podobě směrové růžice a informační tabule pod přístřeškem s vrcholovou knihou. I zde zanecháváme osobní turistickou známku a sestupujeme k patě svahu, kde je další cesta podél úbočí, vedoucí k Branišovu. Nás však láká zasněžená planina louky a tak si zkracujeme cestu. No, zkracujeme. Opět litujeme absence sněžnic. V jakékoliv neviditelné prohlubni terénu je nafoukaný sníh, takže některé došlapy a prošlapy jsou fakt nečekané. U silnice jsem do sněhu v příkopu vklouzl chca nechca až po pás. Odtud už to bylo jen kousek po cestě v Blažejskému rybníku, který je z velké části obklopen mokřinami, a díky kterým je zdejší lokalita přírodní památkou. Nás však přitahují ruiny barokního kostela sv. Blažeje, mající prazvláštní atmosféru, kterou dokonale doplňuje přes 200 let stará Blažejovská lípa. K tomu zasněžená krajina, šedé nebe a svébytné zpodobnění křížové cesty pomocí hrubě opracovaných kamenných bloků.
Ani se nám odtud nechce, a to neříkám, proto, že odtud až k autu je to už jen dokonce, ani proto, že se zdejší naučná stezka pod sněhem prostě ztratila. Intuitivně nalézáme můstek překlenující Úterský potok pramenící jen pár metrů odsud u silnice a napájející rybník. Odtud míříme opět přes nekonečnou pláň k silnici pod Nežichovem, kde se napojujeme modrou Skokovskou poutní cestu, která nás přes východní Třebouňského vrch přivádí zpět k autu v Třebouni.
