Do této části středních Brd jsem Haničku chtěl zavést dávno předtím, než se z vojenského újezdu stala CHKO Brdy. To se ještě ani zdaleka nepotulovalo tolik lidí, jako v současnosti. Pár místních, sem tam nějaký tramp, ale nic moc masového. V poslední době se z různých médií šíří informace, že z Brd se o víkendech stává Václavák a auta parkují v okolních obcích, kde se dá. Nebudeme tedy čekat, až z Brd budou lehce zdevastované Krkonoše a v týdnu míříme do Zaječova, resp. do Dolní Kvaně. Dál autem jezdí jen místní, neboť je to citelná zkratka do Příbrami. Nejsme ani jedno, a tak parkujeme v zástavbě u lesa na místě kde, fakt nikomu nepřekážíme, neboť jsme tu turisticky jediní. Ovšem značky zákazu zastavení a stání na každém kroku prozrazují, že o víkendu to tu je asi masakr.
Z dolní Kvaně vyrážíme vzhůru po vojenské cestě k Bílému křížku a poté vpravo k bývalému vojenskému letišti pod Hejlákem. Betonová plocha letiště, svažující se všemi směry, byla vybudována za druhé světové války, takže informace, že odtud startoval v roce 1938 Edvard Beneš do emigrace je spíše legendou.
Pokračujeme dál až k Houpáku, který je nejmarkantnější části dopadové plochy Jordán. Hned ve spodní části se nachází německá pozorovatelna, o něco výš legendární pěchotní srub Jordán, zvaný též Benešák a na samém vrcholu kopce Houpák je další pozorovatelna.
Charakter krajiny zde i přes pouhých 800 metrů nad mořem začíná být víceméně horský, tedy vřes, trávy, sem tam solitérní pokroucená borovice…ale především neskutečný výhled od západu až k severovýchodu. Navíc slunce v zádech a neskutečný klid v okolí. Realita na hony předčila očekávání. A nad bylo i to, že jsme se sem dostali od auta za relativně příjemnou hodinku.
Z vrcholu Houpáku pokračujeme vzhůru, i když už jen pozvolněji po červené hřebenové k vrcholu Tok. Cesta nám však už jde o poznání pomaleji, neboť na cestě leží místy ještě relativně dost sněhu a kde není sníh, jsou potoky vody z jeho tání. A blátu ani nemluvě. A tak doslova hopkáme vzhůru. Po pár stech metrech se nám otvírá ještě celistvější vřesoviště v podobě dopadové plochy Tok. Ta pro změnu otvírá výhledy východním směrem na centrální a západní část Brd, na vrchol Brada, dále Písek, komíny poblíž Příbrami a tak dále. Výhledy jsou to tak kouzlené, že uhýbáme před vrcholem z červené a po okraji vřesoviště obcházíme vrchol z východní části, což nám nabízí další a další scenérie. Charakter krajiny tu už je doslova horský. Úzký kamenný chodník skrze vřesoviště, zakrslejší a uschlé stromy… prostě nádhera. U zeměměřičského bodu zazvoníme na zvoneček, promyslíme přání a pak už míříme k vrcholu Toku. Cesta se nám u lesa pod sněhem trochu ztratila, a tak následujeme šlápoty ve sněhu, které mají ten správný azimut. Zrada v podobě neskutečných mokřin číhá v lese. Kličkujeme sice sem a tam, ale nakonec se dostáváme k hřebenovce a po pár krocích k samotnému vrcholu.
Možná teď prozradím pointu, ale Tok, se svými 865,3 metru nad mořem, je nejen ultrakopcem, ale i nejvyšším vrcholem Brd, a dokonce i Středočeského kraje, ale také vrcholem, o který člověk prostě jen tak zakopne. Inu, hromada kamení u cesty na jinak celkem plochém vrcholu. Ale stálo to za to. Prostě ten pocit, že tudy to už výš nejde!
Z vrcholu klesáme Na Carvánku, kde je přístřešek a originální studánka a kde opouštíme turistické značení. Po zasněžené cestě Dřevěnka se vracíme zpět k severu, kde míjíme tu správnou odbočku, a tak se kousek vracíme, odbočku nalézáme, ovšem po pár krocích cestu ztrácíme. S cestami je to tu obecně celkem všelijaké, ale tom se zmíním později. Po pár minutách se nalézáme a vydáváme se po cestě Aliance k Bártovo dubu. Ano, cesty tu mají často zajímavá jména. Od dubu stoupáme vzhůru a raději míjíme uvažovanou odbočku, neboť voda tu z cesty vytvořila regulérní potok. Dojdeme tedy až na hřeben a odtud pak vlevo k vrcholu Jordán, který dal dopadové ploše jméno. Leží však již mimo ni.
Hledání vrcholů je někdy docela boj. Celkem snadno jsme našli žulový hranol a u něj cedulku Jordán 826 m. Ale na první pohled bylo jasné, že tu něco nehraje, neboť okolní terén ještě mírně stoupá. Dostupná fotka ukazuje vrchol u stromu, jenže okolo je jen paseka. Celkem čerstvá. A tak nezbývá než se spolehnout na GPS. Jenže tak skáče po pasece jak zajíc. Takže nakonec jsme vrchol ustanovili od oka a dle pozdější analýzy i docela přesně.
Z vrcholu Jordán jsme zamířili trochu klikatě lesem a poté po cestě plné vody k rozcestí Dlouhý vrch, odkud jsme si na nedaleký Dlouhý vrch odskočili. A pak už jsme po cestách a pěšinách zamířili dolů a dolů podél dopadové plochy Jordán. A pak tam měla být cestička a nebyla. A tak jsme ji hledali a hledali a GPS zas skákala jak zajíc, až jsme se našli u Mourového potoka a následně po Dobrotivské cestě doputovali zpět do Dolní Kvaně.
CHKO Brdy a mapy
Pro případné zájemce o návštěvu Brd si dovolím jeden postřeh. Pokud se člověk hodlá držet po značených cestách, pak žádné nebezpečí nehrozí. Pokud se však návštěvník rozhodne vyrazit po jiných cestách či pěšinách, může být nemile překvapen nepřesnostmi map, zejména MAPY.CZ. Mnohé zakreslené cesty ve skutečnosti nejsou nebo jsou zcela nezřetelné. Na druhou stranu vlivem intenzivní lesnické činnosti vznikají nové a nové cesty, které dokáží dokonale zmást. Obzvlášť, když se GPSka nechová zrovna spolehlivě a skáče kolem jako zajíc. A kupodivu ne vždy pomohou topomapy, neboť i ty obsahují celkem solidní nepřesnosti, například odlesněná plocha dopadové plochy Jordán vs. dopadová plocha Tok apod. Takže je o volnějším pohybu v tomto terénu trošku přemýšlet a to i s ohledem na skutečnost, že se zde nacházejí trvale nepřístupné a tudíž i potencionálně nebezpečné oblasti, do kterých se člověk dobrovolně dostat určitě nechce.
Cesta Aliance
Byť tento název cesty evokuje nějakou spojitost armády a Severoatlantické aliance, pravda je asi jinde, neboť vybudována byla již koncem 19. století na popud Jeronýma Colloredo-Mansfelda. Jestli ji tak i pojmenoval, zdroj již neuvádí. Nicméně možné to je, neboť právě spojení těchto šlechtických rodů představuje tzv. rodovou alianci.
