Holandsko na lodi – CESTY HANIČKY A MILANA

Holandsko, to je ve stručnosti všudypřítomná a mistrovsky zkrocená voda, sklápěcí mosty, zdymadla, u vody mlýny či spíše čerpadla a „všudepasoucí“ se havěť jako krávy, ovce, kozy, kachny různých druhů a typů, husy či co to vlastně bylo, divocí králící a havěť létavá, zejména drzí racci. Je to však především úžasná pohoda, která vyzařuje z krajiny a ze staveb do ní zasazených. A to ať na březích v líbivém cihlovém stylu anebo na vodě v podobě nejrůznějších hausbótů a obytných plavidel. Vše malebné, upravené, obehnané zelení a k nahlédnutí, neboť v Holandsku se záclony a závěsy moc nepěstují, zato se pěstují obří okna. Náš světaznalý kapitán nás poučil, že to má jakousi historickou souvislost s neklidnými dobami historickými, kdy se takto předcházelo nezvaným vpádům biřiců do obydlí v domnění, že se tam děje něco nekalého. Přes velká nezakrytá okna bylo vše vidět a biřici tam neměli důvod (většinou) do obydlí vcházet. Holandsko je mimo vody i všudypřítomný vítr, který dokáže příjemně chladit v horkých slunečných dnech, kterých jsme si užili dost, ale i řádně profouknout, když zrovna prší a blesky létají, což jsme si také zkusili. Ale hlavně je Holandsko umem a pílí zdejších lidí země ukradená vodě. Na každém kroku je však patrné, že tento boj je věčný, neboť je země protkaná stovkami a tisíci kanály, kanálky či strouhami, ale i pořádnými toky, které číhají a pokud dostanou příležitost, zemi si vezmou zpět. Je fascinující pozorovat zdejší obyvatele, jak zde bezstarostně žijí často i několik metrů pod úrovní hladiny vody v kanále, který jim protéká doslova na vzdálenost, kam dohodí kamenem. A z lodi je ten výškový paradox ještě markantnější. Snad právě proto, aby si zachovali svoji bezstarostnost si dopřávají konopí pořádnými doušky. Legenda nelhala, zejména Amsterdam je nádherně provoněný konopím a to doslova. Coffe shopů je zde požehnaně, ale nejen zde, ale i v menších městech, takže představa, že návštěvníci jsou většinou turisté je poněkud lichá. Co je však dalším rysem této země a tady opravdu především díky domorodcům jsou bicykly všech druhů a typů. Jsou všude a je jich strašně moc. A proplétají se kde můžou, což v nás vyvolává pocit neuvěřitelného chaosu. Ale má to svůj řád. Kde to jde, mají svoji dráhu a běda chodci, když do ní bez rozmyslu vstoupí. Bizarně pak působí křižovatky, kdy mimo automobilů a chodců odbočují všemi směry ještě ve vlastním pruhu právě cyklisté a třeba i tramvaje. A přesto jsou všichni tak nějak v pohodě a nikdy nic neřeší, stejně jako my na cestě lodí po středním Holandsku.

Heukelum

Malé malebné městečko na řece Linge nedaleko Leerdamu dobře ukrývá marínu, počátek naší cesty. Ten, kdo by ji hledal v centru, tam, kde je v mapě vyznačena, by se mýlil (tedy ona tam jedna je, ale jiná než ta naše). Ten, kdo by ji hledal podle adresy, by se také zmýlil, neboť najde jen zavřenou bránu vedoucí kamsi mezi haly. Pravda je taková, že k marině se dostává skrze jakýsi areál, jehož účel se nám nepodařilo moc určit. Nejspíše taková kombinace holandského JZD, pivovaru a továrny na stavební buňky. Nicméně po projetí brány a prokličkování mezi skladem neuvěřitelně rozmanitých věcí se nakonec objeví ona marina a v ní loď, která se na týden stala naším domovem. Ano, jen na týden, ačkoliv nalodění připomínalo stěhování středně velké vesnice. Celou dobu jsem měl mindrák, že máme moc a moc věcí. Jen co ostatní otevřeli kufry svých vozů, mindrák mě opustil, všichni jsme na tom byli prakticky stejně. Naštěstí se našel vozík, do něj se připřáhl oslík… tedy já a už se jelo na molo. A po vybavení nezbytných formalit, během kterých jsme zjistili, že loď je sice pohodlně velká, nicméně řadou kritických mostů, třeba do Utrechtu, prostě neprojede a nepovedlo se nám ji vyměnit za menší či spíš nižší, jsme vyrazili směrem ke zmiňovanému Utrechtu.

První dojmy byly impozantní: škuner poklidně proplouvá krajinou plnou mlýnů, zvířat, hausbótů… člověk lenoší na palubě a vše poklidně pozoruje. Idylka skončila po pár minutách, kdy jsme se museli coby lodníci nultého řádu chopit lan (nikoliv špagátů) a loď každou chvilku někde vyvázat (ne zaparkovat) tu před mostem tu před zdymadlem. Naštěstí jsem intuitivně začínal předstírat dovednost v používání plavební mapy, kterou jsem viděl poprvé v životě, což kapitána nesmírně potěšilo. Co však nevěděl, že význam některých nikoliv bezvýznamných symbolů jsem pochopil až po pár dnech a některým nerozumím dodnes. Co jsem nevěděl já, bylo, že funkce navigace byla kumulovaná s lodníkem, takže mi k těm špagátům, pardon lanům přibyla ještě mapa. Každopádně s velkým nadšením jsme uháněli po kanále k severu, kde nás ve Vianenu čekala první marína a první noc. A musím podotknout, že moc příjemná, neboť různé mé obavy se nenaplnily. Kajuta sice byla maličká, nicméně lůžko o standardní délce, a hlavně s dostatkem okének, kterými se dalo pohodlně větrat, takže i teplota na spaní byla příjemná. Na druhý den jsme překročili řeku Lek a malebný venkovský vodní kanál vystřídal kanál Amsterdam-Rýn. Taková lodní dálnice. A k malým lodím se přidaly velké a k pomalým rychlé a k žádným vlnám se přidaly vlny citelné, což část posádky nesla nelibě a kapitán to schytal… Naštěstí po pár kilometrech byl malý či spíše nízký, ale velmi strategicky umístěný most, který nám umožnil proplout na Vecht,opět malebně zkroucený kanál, který je jedním z ramen Rýnu. Předtím však bylo třeba upravit loď tak, aby se 4,5 metru dostalo pod most o světlé výšce pouhých 3,75 metrů. Díky symfonii tří párů rukou a notné dávky intuice se nakonec podařilo sklopit střechu můstku a škuner hladce proklouzl a tím nám umožnil doplout do Utrechtu. Nikoliv však od jihu, jak by se čekalo, ale nečekaně od severu.

Utrecht

Tady jsme poprvé okusili okamžik, kdy se plavební kanál prodírá starou malebnou zástavbou a putování na lodi získává zcela jiný rozměr. Vše ubíhá pěkně pomalu, neboť v Holandsku se prostě dělá pomalu a úplně nejpomaleji se dělá u zvedacích mostů a zdymadel. A tandem „zdymadlářů“ v centru Utrechtu nás inspiroval svým pracovním tempem natolik, že mnozí z nás zatoužili činit tuto profesi ve své penzi. Řeknu to tak, krátká informativní procházka po centru Utrechtu trvala asi 35 minut, čekání na zdymadlo 45 minut. A za každé proplutí navíc 5 €. Ale stálo to zato. Utrecht prostě stojí za shlédnutí. A tak jsme pomalu po kanálu Vecht pokračovali tempem, který nám zvedání mostů dovolilo směrem k severu. Někdo si krátil dlouhou chvíli skotačením na břehu, někdo plováním v kanále. Osvěžující, ale nebudu se rozepisovat, jak je to s odpadní vodou z lodí. Některé mají zásobníky, jiné prostě ne… A tak nás pomalu zastihl večer, a to co na mapě vypadalo jako marina, nebyla marina a tak jsme vzali zavděk kotvištěm uprostřed přírody. To jsou takové kůly a trámy a vůbec žádná spojnice se břehem. Při večerním hodování, které se vlastně v ozvěnách opakovalo každý večer, jsme sice měli nápad, že spojnici vytvoříme silnějším lanem, po kterém přejdeme na břeh a zajdeme si do blízké vesnice na točené (inu dozvuk domoviny), ale naštěstí díky blížící se bouřce a únavě bylo od úmyslu upuštěno. Následující den cesta pokračovala směrem k Amsterdamu. Cestou jsme viděli tajemství stavby domů v Holandsku. Světe div se, nejprve nainstalovali okna… ano, žádné stěny, žádná střecha, prostě nejdřív okna. Na jednom ze snímků v galerii je to názorně zachyceno. Ono vůbec stavitelství je v Holandsku zajímavé. A to nejen všudypřítomnou aplikací nejrůznějších cihel, a to nejen na domech, ale i silnicích a tak, ale i určitým bizarním tvaroslovím, za které asi ani nemohou, ovšem přehlédnout se nedá. Prostě celá řada domů je tak nějak nakřivo. Buď se řídili mojí osobní stavební úvahou, že vodorovná je jen voda a svislý provaz na kterém visím, takže vše ostatní má nepravidelný tvar dle matičky přírody, nebo je to tím konopím anebo…se jim prostě časem hnulo podloží. Ale někdy jsou to výtvory opravdu kouzelné. V městečku Weesp jsme se přes zdymadlo vybavené tradičním výběrčím poplatku za průjezd, tedy týpkem s dřevákem uvázaným na udici a dychtícím po 3 euro, dostali zpět na velký kanál, který nás za pár okamžiků přivedl na okraj Amsterdamu.

Amsterdam

První, co nás zde přivítalo, bylo hemžení lodí o několik tříd větších, než jsme byli my. Ostatně, lodí velkých jako my tu moc nebylo, prostě žádná. Zprava tanker, zleva kdo ví, co a najednou kousek před námi zpoza jiné lodi další velká potvora. Ale náš kapitán byl připravený a bez nadsázky dost zkušený, aby tuhle možnost předpokládal a dokázal s ledovým klidem řešit. Až večer u sklenky rumu (jak jinak na vodě) přiznal, že ledový ten klid rozhodně nebyl. Nicméně podařilo se nám zakotvit v marině Aeolus prakticky naproti hlavnímu vlakovému nádraží a už nic nebránilo výletu do uliček Amsterdamu. Dojmy z něj jsem shrnul víceméně v úvodu, město úžasně živé, pohodové, malebné (to slovo už asi nadužívám, ale to Holandsko vystihuje asi nejlépe), voňavé po konopí (fakt to tam voní všude), historické, plné lidí, kol, aut, tramvají, zvuků a vůní…těžko lze vypíchnout něco jako nej. Čtvrť červených luceren? Květinový trh? Architekturu? Kanály? Sýry? Má prostě neopakovatelnou atmosféru, jinou, než kterou jsme poznali v jiných velkých městech Evropy. Je prostě svérázně půvabný. A jsem si jistý, že jsme zde nebyli naposledy, což ostatně mohu říct o celém Holandsku.

Další den nás přivítal obratem v počasí, tedy nepatrným ochlazením, větrem a občasným deštěm. Prostě tak, jak má zdejší počasí být, neboť jsme místy jen necelých deset kilometrů od pobřeží Severního moře. To nám však nebrání v pozorování okolních zajímavostí, například napolo potopené ponorky.

Haarlem

Starobylé město ležící kousek západně od Amsterdamu na řece Spaarne nás přivítalo zdymadlem a nevšedním zážitkem. No prostě když jsem ani napotřetí (větší počet pokusů kategoricky odmítám) nepřehodil lano přes pachole (to je ten špunt na břehu, ke kterému se přivazují lodě), z lodě kotvící před námi ledabyle vystoupil černoch s vizáží Morgana Freemana (já tvrdím, že to byl on) a mé zoufalství ukončil tím, že mi lano přes to proklaté pachole přehodil. Kdyby Standa z můstku nehromoval, že to snad není pravda, že jsme se hledali až se našli (ne já s Morganem, ale s Haničkou, která se o totéž pokoušela vzadu a nutno podotknout že úspěšně, ale pak jí konec lana utekl, takže taky prohra), mohl bych v poklidu tvrdit, že jsem si zahrál epizodní roli s Morganem Freemanem, minimálně před objektivem bezpečnostní kamery v tom zdymadle. A že se o té epizodě pak dlouho mluvilo, a ještě dlouho mluvit bude.

Nicméně Haarlem je úžasné město s osobitou atmosférou, nádhernou katedrálou a svéráznou obsluhou zdejších mostů. Prostě čas nehraje žádnou, žádnou roli. Loď prostě pod mostem nepropluje, na břeh nevyskočí, tak ať si počká. A tak jsme zatím na lodi odstranili drobná poškození prostřednictvím materiálu zakoupeného ve zdejším železářství. Prostě Pat a Mat v Holandsku, zážitek nevšední, leč úspěšný a ani to moc netrvalo.

Nadcházející noc jsme strávili v nedaleké marině, kde náš kapitán na vlastní kůži okusil, že loď není jen vysoká a dlouhá, ale i čertovsky široká. Poprvé jsme totiž parkovali lodní zádí ke břehu nikoliv jako doposud bokem, což mimo jiné obnáší zastrčit loď mezi dva takové kůly, nic neodřít a přivázat jí tak, aby se o ty kůly neomlátila. Do toho fouká vítr a prakticky všichni radí, jak to udělat, přičemž někteří si nejsou jisti levou a pravou a někteří udávají polohu slovy „tuhle tam“ a tak. Prostě mazec, ale kapitán se toho nebál, a bravurně nacouval. Pravda mezi lodí a tím kůlem na každé straně zbývalo v bratru nějakých 15 až 20 cm, což jsem musel na pokyn kapitána zdokumentovat, neboť to považoval za mimořádně hrdinské a bál se, že mu to nikdo neuvěří. To ještě nevěděl, co jej čeká v další dny.

Leiden

Cestou do tohoto historického univerzitního města jsem za kormidlem na jezerech Zweiland pochopil, že ještě větším zlem než velké „vlnkující“ tankery na kanále jsou plachetnice, které si tak rejdí cik cak po jezeře a nemají úctu k začátečníkům, neboť mají podle plavebních pravidel přednost. A já zas neměl žádnou zkušenost natož odhad, a tak nebýt zkušeného kapitána, málem jsem smíchal barvy lodí a zašmodrchal špagáty, tedy lana. Jenže kapitán dobře věděl, že mé „to je v pohodě“ se rychle změní na „ajajaj“ a třeštění očí. Ještě že mám ty mapy a mohu předstírat svou cenu na lodi. Ale pozor, ani kormidlo nejde dohromady s mapou, neboť již po pár vteřinách čučení do mapy za kormidlem se zle začal blížit břeh. Kormidlo jsem tedy pokorně s díky vrátil a odebral jsem se na svůj navigační plácek na přední palubě.

Po zakotvení v marině v přímo v centru Leidenu jsme ochutnali něco z místní kuchyně (krávy se tu nepasou jen kvůli mléku na sýry) a pak vyrazili na individuální prohlídku města. Muzeum větrných mlýnů, městská váha, radnice a kupodivu i hrad na návrší. Ano, v Holandsku na návrší. Těžko říct, jak se jim to povedlo, ale ten kruhový hrad stojí na návrší. Připouštím, má to tak max. 15 metrů, ale v porovnání s okolní rovinou prostě čahoun. Minimálně je odtud hezký výhled na město i nedaleký mohutný gotický kostel.

Už si přesně nevzpomínám kdy, snad u oběda, nás zastihl telefonát z domovské mariny, že jeden z mostů na plánované trase se porouchal a bude třeba zvolit náhradní trasu. Do teď nikdo neví, který most se porouchal, ale objížďka nám řádně zamíchala plány. Jak čas ukázal, velmi pozitivně. Každopádně další cesta nás měla tak jako tak zavést do Goudy.

Gouda

No, na Goudu jsme chtěli vyzrát tak, že se jí nebudeme prodírat po kanálu historickým centrem, nýbrž jej objedeme, zaparkujeme někde dole a dojdeme. Jenže, když v mapě není zakresleno přístaviště, tak tam opravdu není. Prostě není. Tedy, vlastně je, ale jen pro nějaké trajekty či co (zkuste si to přeložit, peklo). A tak po chvilce úvah jsme se odvážili zdymadlem do nástrah kanálů v Goudě. Naštěstí obsluha zdymadla po zjištění, že jsme z Čech pronesla, že máme výborné pivo, a tak za pár vteřin proběhla směna jedné Plzně za komplexní informace o plavbě v Goudě. Na rozdíl od kanálu pod Goudou se v Goudě dá kotvit skoro všude. A taky v mapě není ani čárka o kotvišti, tak to je pak těžké. Každopádně trh na náměstí, historická radnice a všudypřítomný sýr a jiné zdejší laskominy… prostě paráda. To se musí vidět. Někteří členové posádky nakoupili zásobu sýrů, jiní zkonstatovali, že goudu koupí i u nich, což je ostatně taky pravda a každý obohacen o zážitek navrátil se šťastně k lodi.

A pak se cesta začala ubírat neočekávaným směrem.

Rotterdam

V prvotních úvahách jsme sice na Rotterdam v skrytu duše pomýšleli, ale pak to zavrhly pro přílišnou časovou náročnost. Jenže když už nás okolnosti v podobě rozbitého mostu poslali místo na východ na jihozápad k soutoku s Novou Mázou, nezajeďme se podívat do toho Rotterdamu, když už je to jen nějakých 10 km. A stálo to opravdu zato.

V důsledku masivních bombardování během 2. sv. války byl historický Rotterdam až na výjimky zničen, a tak na jeho místě postupně vyrostlo moderní město plné originálních a především různorodých výškových budov, které propojuje ikonický most Erasmusbrug. Došli jsme k souboru neuvěřitelných budov Kijk Kubus a Het Potlood, tedy domu ve tvaru tužky. Kousek odtud je do tohoto moderního prostředí zasazen mohutný protestantský chrám, úžasný, ale harmonický kontrast. Zajímavé bylo i námořní muzeum, kde velká část exponátů je volně přístupná veřejnosti na přilehlém kanále. A nepřehlédnutelná je i ikonická věž Euromast. My však stihli jen malou ochutnávku, stejně jako v Amsterodamu. A ještě prožili zajímavě houpavou noc ve zdejší marině. Ano, zakotvili jsme při cestě z Leidenu a Goudy až zde, po více než 60 kilometrech. Mazec na jeden den.

Zpět do Heukelumu

Cesta zpět do domovské mariny se z velké části nesla v duchu mohutných širokých toků a zajímavých rarit, jako Noemovy archy či lodi, která není loď, ale nějaká tovární hala na břehu. Každopádně po řece Noord jsme se přiblížili k Dordrechtu a pak na východ po rameni co pořád mění jména až do Gorinchemu. Zde se nám podařilo protáhnout loď neuvěřitelně úzkým zdymadlem jen proto, abychom zjistili, že most přes kanál vedoucí do historického centra se prostě nezvedá, i když by měl. Takže zpět a jiným kanálem kolem města, opět pod mostem, který se sice nezvedá, nicméně je o fous výš než naše střecha a zakotvili jsme ze severní strany města. Pozdní hodina a jistá únava způsobila, že jsme návštěvu města redukovali na krátký exkurz kolem historického středu, zmrzlinu a nákup v sámošce. A za necelou hodinku se naše loď i s posádkou bohatší o neuvěřitelné zážitky vrátila zpět do domovské mariny v Heukelumu. Následovalo pochopitelně řádné oslavení dokončení plavby spojené s dopitím zásob, pozorováním kachen, králíků a říční policie maskující se za rákosím.