Pramen Řezné

Už několikrát jsem si říkal, jak by bylo příjemné oblafnout matičku přírodu, a ušetřit si cestou k pramenům Řezné nějaký ten výškový metr. Nejlépe autobusem na Gerlovu Huť. A jelikož byl pátek, dokonce i příhodný čas, naskočili jsme do lehce zpožděného autobusu (místní se už skoro bez odporu rozcházeli, jen přespolní běžkaři vytrvale vyhlíželi), který nás během pár minut popovezl o 200 výškových metrů blíž k vrcholům na zmiňovanou „Gerlovku“. S výškovými metry přibyly i sněhové centimetry, a tak jsme si záhy opět nadávali za absenci sněžnic. Naštěstí byla cesta po žluté solidně projeta od náklaďáku či traktoru, a tak se šlo celkem solidně. Minimálně do okamžiku, kdy se trajektorie žluté turistické a kol náklaďáku začala citelně rozcházet a my stáli před klasickým turistickým dilematem: „Doleva či doprava?“ Nikdy si na tuto otázku neodpovídejte slovy: „…hele, ona je to vlastně zkratka!“ Cesta projetá od náklaďáku byla sice pohodlnější, na rozdíl od zasněžené žluté, ale jen do okamžiku, kdy vyjeté koleje zabočily do velkého seníku. Pak už jen pár metrů trochu patrné lesní cesty a pak louka a… nic. Prostě stromy kolem dokola a žádná další cesta. Žádná žlutá, jen rudé pruhy sem tam připomínající, že stojíme uprostřed přírodní rezervace. Naštěstí z poloviny ožraný balík sena prozrazoval, že to s tou nedotčeností přírody nebude tak horké. Po bedlivém studiu mapy jsme přes sněhovou pláň zamířili k cípu, kde měla nacházet cesta a tiše litovali opuštění žluté, která skýtala alespoň jakous takous jistotu. Ono se řekne, má se nacházet cesta. Ta tu byla tak za starého Gerla, který už před rokem 1600 (!) zdejší sklářkou huť založil. Anebo tu byla ještě na podzim, pak po ní po dešti projel lakatoš, tedy LKT (Lesní kolový traktor) a ty mohutné brázdy po kolech zmrzly a zapadaly sněhem. Do jedné z nich, vyplněné na dně jezírkem, jsem zahučel. A to už jsme litovali, nikoliv tiše, ale nahlas, a především těch sněžnic. Naštěstí mapa nelhala po pár desítkách metrů se mezi stromy objevila žlutá. Nebyla sice o moc lepší, ale aspoň to nebyl tankodrom s jezírky na dně. No, takhle, po pár metrech začalo prameniště Řezné, takže pod sněhem nebyla jezírka, ale údolíčka s místy lehce proudící vodou. Ale žluté značky tu byly, tak co. Po pár metrech nás přivítala běžkařská stopa, a tedy i tak trochu méně náročný terén. Nutno ještě zmínit, že celý úsek od rozcestí Gerlova Huť až sem (mimo zmíněnou zkratku) nás prováděla Naučná stezka Hadí stezka – Pancíř osázená nejrůznějšími úkoly, kvízy a informacemi. Bohužel v zimě i dva metry od cesty mohou znamenat hupnutí do závěje. A když už se člověk závějí proškrábe, tak zjistí, že pohyblivé části kvízu jsou přimrzlé. Inu, che to počkat na jaro. Od tohoto rozcestí k šipce označující odbočku k pramenu Řezné je to jen pár kroků. Od cesty k pramenu taktéž, ovšem volným zasněženým terénem, kde po cestě není ani náznak a toho dne jsme provedli prvovýstup. Ale těch 50 metrů stálo zato, neboť co je 50 metrů proti 169 km, které od tohoto pramene řeka urazí, aby v Řezně vyústila do Dunaje. Další cesta už byla bez větších nástrah, tedy na rozcestí pod Hofmanky a pak po modré pořád z kopce až na Belveder. Není na to, když člověk přijde k restauraci s pivovarem, která je na kopci, z kopce. Kdyby tak byl postaven každý hrad, bylo by krásně. Po občerstvení jsme už jen seběhli kolem obnovené kaple sv. Anny (z té původní zbyla jen dlažba na podlaze), ke křížové cestě a podél ní dolů do Železné Rudy.