Těchovín a Kohoutov

Rubriky

Ačkoliv se tato sobota zdála díky předpovídanému dešti jako víceméně ztracená, nedalo nám to a vyrazili jsme na chatu. Večer byl „český špekáček“ na ohni, žádné BBQ a ráno… ono tak jako jen trochu mrholilo, a tak jsme poslechli volání po toulání a vyrazili do křivoklátských lesů. A zamířili rovnou k jedné z nenápadných dominant CHKO Křivoklátsko, kterou je nejvyšší vrchol této oblasti, Těchovín. Nachází se již v Plzeňském kraji, těsně za rozhraním okresů Rakovník, Rokycany a Beroun a svojí nadmořskou výškou 617 metrů, jen o 5 metrů převyšuje nedaleký Vlastec, nejvyšší vrchol okresu Rakovník. Ačkoliv k němu přímo žádná turistická cesta nevede, neboť ta žlutá, co propojovala dvě zelené v okolí, byla kdo ví proč zrušena (netušil jsem, že se turistické trasy taky ruší, ale toto foto mluví za vše), dá se k vrcholu dojít celkem pohodlně z různých směrů po četných lesních cestách. My šli ze severu ze sedla pod Vlastcem a vystoupali prakticky až k vrcholu po cestě, kterou neuvádí žádná mapa. Mezi skalami a letitými majestátními buky a divoce pokroucenými duby. Lesem dávných keltských legend a prostorem všudypřítomné mystiky. A když se těsně pod vrcholem začala lesem doslova plížit mlha (spíše tedy nízká oblačnost, ale pro ten okamžik šla racionalita stranou), trochu nás z toho až zamrazilo. Hustý cár mlhoviny se poměrně rychle přehoupl či přelil přes vrchol a z pár okamžiků zmizel mezi stromy, kde jsme zahlédli pasoucí se stádo muflonů. V této oblasti dosti hojných, takže nic neobvyklého. Vrchol Těchovínu, to jsou vlastně vrcholy dva. Ten druhý je od toho hlavního vzdálen asi 500 metrů jihozápadně a oba jsou spojeny úzkým hřebenem. Výškově se oba liší o pouhých 40 centimetrů. Stačí trochu přivřít oči a při troše fantazie lze spatřit dávné tajemství tohoto místa, pověstný lesní chrám. Mechem porostlé kameny, klenby větví staletých dubů, tu rozšiřující se, tu zužující se prostory mezi stromy, které občas na několik okamžiků vyplní mlha, jindy zas paprsky slunce. To vše tvoří úžasné místo k pozastavení se, uklidnění a uvědomění si svých kořenů. Nás však zvědavost táhne dál, a tak za pár okamžiků míjíme fakt divné místo u druhého vrcholu, v kruhu modřínů paseka… a pak dolů až na rozcestí. Potkává se tu pět cest a my nakonec přišli po té šesté. Vyrážíme k severozápadu k samotě Kohoutov, kde se u hájovny nachází kaplička upomínající na majitele zdejšího panství Jeronýma Colloredo-Mannsfelda a poté ještě kousek dál až k místu, kde kořeny stromů připomínají dávné keltské ornamenty, k pralesu Kohoutov, který byl za národní přírodní rezervaci vyhlášen už v roce 1966. Zvláštní lesní režim měl však Kohoutov již od 30. let 20. století, kdy od roku 1935 je veden samovolným vývojem jako les přírodní. Mimo fantastických stromů v různých stádiích svého života se potkáváme i zajímavé zástupce živočišné říše, mloky, kterak se na několika místech „prohánějí“ v listí. Vzápětí se přes hřeben opět přelije vlna mlhy a vše dostává opět ten mystický nádech. Rezervace není velká, a tak po pár krocích míjíme tabulku označující její konec a mezi stromy klesáme dolů, do údolí, abychom si celou scenérii prohlédli ještě jednou, tentokrát z cesty, která lemuje dolní okraj rezervace. Údolí nás nakonec cestou cestou přivádí k zmiňovanému pěticestí a my se kolem Těchovína vracíme zpět do sedla pod Vlastec, kde se říká U obrázku.

Jak se Vám příspěvek líbil?

Ohodnoťte kliknutím na hvězdičku!

Průměrné hodnocení: 0 / 5. Počet hodnocení: 0

Příspěvek nebyl dosud hodnocen.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.