Při letošním putování za krásami naší země míříme tentokrát do severních Čech, konkrétně jejich západní části. Cestu začínáme trochu netradičně tím, že měníme již po pár kilometrech píchlé kolo. Jasné znamení, že co se na začátku cesty „vysype“ to pak bude už jen dobré. Kupujeme pro jistotu sadu pro nouzové dojetí, pro případ, že píchneme opět a míříme na naše první zastavení – Andělskou Horu. Zřícenina tohoto hradu je při cestě z Prahy do Karlových Varů doslova nepřehlédnutelná. Odtud sjíždíme do údolí Ohře, která nás minimálně na polovině naší cesty bude provázet a zastavujeme se v legendární Mattoniho Kyselce a opodál v Radošově, kde oba břehy Ohře spojuje dřevěný krytý most. A jelikož naše cesty velmi často vedou přes nejrůznější pivovary, nemůžeme minout ten v Perštejnu. Ano, Perštejn, nikoliv Pernštejn, což jsme zjistili až po příjezdu. Ale zdejší pivo bylo dobré, krajina půvabná, takže to za zastávku určitě stálo. Ostatně, v údolí Ohře, které bylo jedním z prvních osídlených míst naší země, je míst zastavení se nespočet, takže musíme tak trochu vybírat, co teď a co až příště. A tak Klášterec nad Ohří spíše jen tak letmo projíždíme a zastavujeme se až ve františkánském klášteře na okraji Kadaně. Z hlediska architektury je zde ke shlédnutí nejen velmi zajímavá sklípková klenba v chodbách, ale i poutavá expozice a hospodářské zázemí dávající představu dávného hospodaření zdejších bratří. Po skončení prohlídky areálu kláštera upoutala naši pozornost bílá radniční věž, která je doslova nepřehlédnutelná. A tak míříme do historického centra Kadaně za věží, hradem a kupodivu i nábřežím Maxipsa Fíka. A jelikož je již celkem pozdní odpoledne, je čas poohlédnout se po nějakém pěkném romantickém místečku k přenocování. A tím se nakonec stal hrad Hasištejn, resp. plácek před ním. A ukázalo se, že i takové zdánlivě nevinné místečko dokáže pěkně podnítit fantazii. To když uprostřed noci, z ničeho nic, začne cosi padat ze stromů, pod kterými právě nocujeme.
Druhý den začínáme trochu techničtěji, a to Březenským tunelem – nejdelším železničním tunelem u nás. Paradoxně vede pár metrů pod zemí v celkem rovinaté krajině, ale díky geologickým poměrům by otevřený zářez zabral obrovské množství velmi úrodné půdy s tak bylo efektivnější zvolit 1758 metrů dlouhé tunelové řešení. A jak už to tak bývá, při stavbě došlo k masívnímu závalu, kdy razící stroj musel být vyproštěn z povrchu a vzniklá šachta byla využita jako únikový východ, což je na povrchu dnes patrné jako nenápadný domeček. Druhou technickou zajímavostí je pak Březenský drak – velkorypadlo KU800, jehož rozměry jsou opravdu monumentální. Z Března míříme do nedalekého Chomutova za přírodní zajímavostí – kamencovým jezerem. Díky složení zdejší vody, které zabraňuje růstu řas i sinic, je světově unikátní. Pro nás je však trochu zklamáním. Vstup zpoplatněný, voda nic moc a společnost nám dělá pouze ospalý plavčík v zimní bundě. Ale odolat se nedá, koupání nastává. Vlastní prohlídka historického centra je pak o poznání pestřejší, obzvlášť když ji zakončujeme restauraci Republika. Kuchyně výborná a jako bonus zdejší pivo Karásek a Stülpner. Vřele doporučujeme. Další zastávkou je pak opět rarita – nejdelší sypaná přehradní hráz ve střední Evropě. Tou se chlubí vodní nádrž Nechranice a ona hráz měří úctyhodných 3280 metrů. A od přehrady je to již jen kousek do ráje piva, či spíše chmele – do Žatce. Ne náhodou zde mají Chrám chmele a piva či Chmelový maják. Čas však kvapí a tak si podrobnou prohlídku necháváme na zítra a jen se zběžně občerstvujeme ve zdejším minipivovaru a vyrážíme do okolí. Nejprve krátká zastávka v maličké obci Stekník nedaleko Žatce, kde jsem byl, jak jinak, kdysi na chmelu. Dokonce tehdejší ubytovna nedaleko zámku dosud stojí. Nedaleko Loun pak v Březnu (shoda jmen s dříve navštíveným Březnem) narážíme na zajímavý archeoskanzen, který si však vzhledem k pokročilosti času opět necháváme na druhý den. A pokračujeme k poněkud romantičtějším cílům, obestřeným jistou mystikou a tajemnem. Prvním je Panenský Týnec s ikonickým nedokončeným torzem gotického chrámu Panny Marie, který měl být součástí zdejšího kláštera klaristek. Toto místo má opravu jedinečnou atmosféru a stojí za to si jej pořádně užít. A zajímavých míst je zde v okolí víc: několik menhirů či bezmála tisíciletý dub, pod kterým se setkal kníže Oldřich s budoucí kněžnou Boženou. Nakonec se vracíme do hotelu v Lounech, který nám poskytne dočasné útočiště.
Hned ráno se věnujeme kouzelnému historickému centru Loun a poté již zmíněnému nedalekému archeoskanzenu. A pak už nás česká Žatec s opravdu detailní a rozsáhlou expozicí věnovanou chmelu a pivu. Člověk se zde doví leccos zajímavého, třeba proč je v Žatci všude možně k vidění „šest čárek, se sedmou napříč“. A pokud chce mít člověk Žatec jak na dlani, je ideální vyšplhat na vrchol Chmelového majáku. A ikonické je i zdejší náměstí s chmelnicí či tramvajová zastávka. Méně ikonické jsou však ulice a uličky mimo náměstí. Ale chce to asi čas. Až se sem vrátíme příště, a že nám toho „na příště“ zbývá v Žatci opravdu hodně, třeba budou zákoutí kolem zdejší synagogy taky malebná. My však pokračujeme v putování dál, směr Hazmburk. Zde pod ikonickým hradem za krvavého západu slunce nocujeme.
Ráno se cestou krátce zastavujeme na hradě v Budyni nad Ohří a pak nás již čeká česká hora všech hor – Říp. Kdysi před mnoha lety, jsem zde se školou taky lozil, ovšem teď má zdejší návštěva úplně jiný rozměr. Náležitě si tedy užíváme majestátnosti tohoto místa pevně spjatého s naší historií a kulturou. Z Řípu pokračujeme do Roudnice, kde se krátce zastavujeme u zámku a slalomového kanálu a pak míříme Doksan. Tady se na břehu meandrující Ohře nachází klášter premonstrátek založený již Vladislavem II. a jeho ženou Gertrudou. Historie kláštera, jak už to tak bývá, byla pohnutá, ale naštěstí se dochovalo poměrně dost hodnotného – z toho materiálního to je především neobyčejná pětilodní románská krypta pod barokním kostelem Narození Panny Marie, která působí až doslova přízračně. Kdybych mohl, hodiny bych tu seděl a jen tak si dumal. Opravdu jedinečné místo s neopakovatelnou atmosférou. Navíc se zasvěceným průvodcem, díky kterému jsme dostali tip na zajímavou stavbu v okolí – kostel sv. Vojtěcha v nedalekých Počaplech, který projektoval Kilián Ignác Dientzenhofer. Ten stojí doslova na břehu Labe a tak té příležitosti využívám a osvěžuji se několika tempy. Naše další zastavení při putování po severních Čechách patří k těm chmurnějším. Čeká nás Malá pevnost v Terezíně. Pocity sklíčenosti asi netřeba líčit, nicméně připomínka temných časů jako memento a apel pro budoucnost je občas na místě. Obzvlášť pro ty, kteří mají sklony zapomínat či vidět realitu jinou optikou. Den zakončujeme nedaleko Bukové hory s jejím nepřehlédnutelným betonovým vysílačem (u nás nejvyšším betonovým vysílačem). My si však vybíráme skromnější Víťovu rozhlednu.
Ráno nás vítají kouzlené výhledy do údolí Labe naplněného ranní mlhou, která se však s přibývajícími slunečními paprsky rychle rozpouští. Přes krátkou zastávku u pivovaru Březňák ve Velkém Březnu pokračujeme více na sever do Tiských stěn. Ty patří do komplexu Labských pískovců a vévodí jim Děčínský Sněžník. Zdejší rozhledna byla sice v rekonstrukci, ovšem i z terasy restaurace se naskýtal nádherný výhled na Děčín. A také jsme se v něm na naší další cestě na chvilku zastavili. Stejně tak jako na Větruši v Ústí nad Labem, odkud je pro změnu jako na dlani toto krajské město. My však míříme ještě kousek dál do legendárních Stadic, odkud pocházel zakladatel Přemyslovské dynastie Přemysl Oráč. Nás však česká odpočinek a příprava na zítřejší výstup – nocujeme pod Milešovkou.
Ráno nás probouzí asi tak tisícihlavé stádo ovcí, které si poklidně kráčí kolem našeho auta a táhne se od jednoho obzoru k druhému. My však bereme baťůžky, svačiny, krysáckého maskota Ťulislava a vyrážíme na ikonu Českého středohoří. A stojí to za to. Výhled neskutečný, místo nesmírně zajímavé, jen čekání, až restaurace za 20 minut otevře, bylo nekonečné. Alespoň jsme měli možnost si dobře prohlédnout, kam nás zavede naše další putování – cílem je Most a především jeho proslulý kostel Nanebevzetí Panny Marie, který v roce 1975 urazil za 27 dnů vzdálenost 841 metrů, aby jej minula důlní činnost. Stejné štěstí už neměl zbytek historického Starého Mostu a šel prostě k zemi. Chrám však stojí za zhlédnutí nejen díky svému přemístění, ale i sám o sobě je velmi zajímavou gotickou stavbou s nevšedními klenbami, emporovým ochozem s renesančními reliéfy či vyhlídkovou věží, která je však novostavbou. Nabízí však nevšední výhledy do nevšední krajiny razantně poznamenané činností člověka. Z Mostu se přesouváme do Oseka, kdy prohlídku zdejšího cisterciáckého kláštera vzhledem k pokročilé hodině necháváme na zítra. Kousíček odsud je Duchcov, jehož zámek proslavil svým pobytem, coby knihovník Giacomo Casanova. Nás však zaujalo, že na podobě zámku se podílel i nám dobře známý Jean Baptiste Mathey a sochařsky pak Matyáš Bernard Braun. Nicméně na nás zámek působil trochu neutěšeným dojmem. Další zastávkou dnešního dne Teplice, lázeňské město dobře známé v arabském světě. A je to minimálně v centru dobře znát. Nás zaujala trochu jiná paralela, a to, že Plzeň má Prazdroj, zatímco Teplice minerální Pravřídlo. Ale i Teplice mají své pivo, například v pivovaru Monopol. S pozdním odpolednem stoupáme na hřebeny Krušných hor na Komáří hůrku a odtud přes krátkou zastávkou na Moldavě až hřeben kde na vrcholu Bojiště nocujeme.
Ráno se pokoušíme o prohlídku v oseckém klášteře, kde však díky jarmarku a chaotické organizaci neuspějeme a po krátké roztržce a kletbami v ústech uraženě odjíždíme. Vracíme se do hor k vodní nádrži Fláje, která je unikátní hned z několika důvodů. Jednak je její přehradní stěna dutá, což je jediná taková konstrukce u nás. A pak je zajímává i tím, že voda je z přehrady pro její využití jako zdroj pitné vody celou hnědouhelnou pánev vedena podzemní štolou skrz masiv Krušných hor nad Litvínov. My se od přehrady tak trochu vydáváme po stopách Majora Zemana, neboť míříme do Hory Sv. Kateřiny. Ta je v seriálu sice zmiňována, nicméně tam si zahrál až kostel ve Výsluní nedaleko Hory sv. Šebestiána či ikonické návrší s kapličkou nad Měděncem. Tam všude se na chvilku zastavujeme, neboť Krušné hory nabízejí neobyčejně zajímavé výhledy, bohužel někdy do oblastí měsíční krajiny hnědouhlených dolů. Naše putování přes Krušné hory končíme zastávkou u ikonického viaduktu v Perninku, kde je druhá nejvýše položená železniční stanice u nás a na Olověném vrchu, kde údolím Svatavy pomyslně končí Krušné hory, které jsme od východu na západ projeli prakticky celé.
