Cesta na východ

Rubriky

Prvotním motivem naší cesty je dosáhnout nejvýchodnějšího bodu České republiky a cestou se zastavovat na nejrůznějších zajímavých místech, které se nám do cesty postaví. Naší první krátkou zastávkou je Příbram, přesněji poutní areál Svatá Hora.

Z Příbrami pokračujeme dále na východ k další sakrální zajímavosti, kterou je premonstrátský klášter v Milevsku, jehož historie sahá až nakonec 12. století. Z té doby pochází i klášterní bazilika, která sice byla později raně goticky přestavěna, ale i tak si ponechala své románské rysy. A její průčelí se dvěma štíhlými věžemi je nezaměnitelné. V rámci prohlídky navštěvujeme ještě starší kostel sv. Jiljí, který dnes stojí uprostřed hřbitova přilehajícího ke klášteru.

Poslední zastávkou našeho prvního putovního dne je Třebíč, jejíž některé památky jsou zapsány na seznamu UNESCO a kam se chystáme už hezky dlouho. Předně nás láká zdejší basilika sv. Prokopa, jejíž historie se datuje do počátku 12. století, kdy vznikla jako součást tehdejšího benediktinského kláštera, který byl později přestavěn na zámek. Když později, již za soumraku, sestupujeme do nedaleké židovské čtvrti, překvapuje nás, že zde právě probíhá akce Oživené židovské město Třebíč, takže prohlídka klikatých, romantických a místy až mystických uliček se protáhla až do pozdního večera.

Na Zelenou Horu, kde u poutního kostela sv. Jana Nepomuckého nocujeme, dorážíme už za tmy. A než usněme, neodpustíme si krátkou procházku kolem areálu, který je vrcholným dílem Jana Blažeje Santiniho-Aichela a je rovněž právem zapsán na seznamu UNESCO. Hned brzy ráno se vydáváme prohlédnout si tuto architektonickou perlu zblízka. A ačkoliv se díky pondělku do vlastního kostela nepodíváme, i prohlídka ambitů a exteriérů stojí za to. A navíc hned je důvod, se sem opět vrátit, neboť toto místo má neobyčejné kouzlo. Neméně zajímavý je i nedaleký zámek, který kdysi býval cisterciáckým klášterem, a na jehož podobě se Santini, stejně tak jako na řadě dalších staveb v okolí, podepsal. To platí i o unikátním morovém, tzv. Dolním hřbitově, který rovněž navštěvujeme.

A pokračujeme dál na východ, k dalšímu cisterciáckému klášteru, kterým je Rosa Coeli v Předklášteří u Tišnova. Nejprve se krátce zastavujeme pod starobylým hradem Pernštejnem, který si však necháváme na příště, a pak už nás čeká klášterní areál, jemuž vévodí jedinečný vstupní portál do klášterního chrámu Nanebevzetí Panny Marie, který je symbolickým vyjádřením názvu kláštera Porta Coeli, tedy Brána nebes.

A aby naše putování nebylo jen o sakrálních památkách, pokračujeme na nedaleký hrad Veveří. Nemalé vstupné po nás chtějí už u první brány, přičemž turistická známka je k mání až na nádvoří. To nás tak trochu principiálně odrazuje a na protest hrad opouštíme a pokračujeme po Santiniho moravských stopách – do kláštera Rajhrad.

V benediktinském klášteře v Rajhradě, je mimo Santiniho chrámu sv. Petra a Pavla i Památník písemnictví na Moravě. A také pohnuté dějiny tohoto místa, takže je se na co dívat, co z úst průvodců poslouchat a o čem přemýšlet. A jelikož je již pozdní odpoledne, trochu se posilňujeme ve zdejším hostinci a tak trochu se symbolicky loučíme s „pásmem piva“, neboť míříme do oblasti pravověrně vinařské.

Seznámení s vinařstvím na jižní Moravě začínáme pod vlivem filmu Bobule ve Vinařství u Kapličky nedaleko Zaječí. A popravdě, čekali jsme trochu něco jiného. Prostě restaurace, s dobrým jídlem, dobrým vínem, ale chybělo tomu něco autentického, zajímavého, něco co má myšlenku…ovšem to netušíme, jaký spád události naberou a jak autenticky skončí naše první vinařská návštěva jižní Moravy. Za všechno vlastně mohou housle. A na ty hraje u vedlejšího stolu nějaký evidentně zdejší chasník a sem tam spolu s kamarádem něco i zazpívá. Tím toto místo a tato chvíle získává trošku romantičtější nádech. A když zrovna nehrají či nezpívají, tak předvádějí kousek se svým asi tak 15 kilogramovým pejskem, pardon, psí slečnou Terinkou. Ta se totiž vždy na povel „Terinka hop“ mocně odrazí a skočí do náruče svému „páníčkovi“. Podotýkám stojícímu „páníčkovi“. A ten má s přibývajícím vypitým vínem co dělat mocný náraz Terinky důstojně ustát. A když Terinka nehopká, a housle nehrají, oba kumpáni se pokouší o srdce a pozornost dívky u vedlejšího stolu. A vůbec jim nevadí, že je zde s přítelem. A po chvilce se ukazuje, že jsou dokonce také z Plzně. Je docela legrační sledovat jejich počínání, které nakonec vyústilo v návrh, že společně odjedou do sklípku jejich kamaráda do nedalekých Rakvic. A ve stavu rozjaření se návrh stal veřejnou nabídkou, na kterou jsme z legrace zareagovali, že bychom se také připojili. A když se kumpáni dozvěděli, že náhodou jsme také z Plzně, vše je rázem domluveno. Za chvilku už odjíždíme mezi vinicemi za autem, které z námi dosti nepochopitelných důvodů každou chvilku zastavuje. Až po příjezdu do Rakvic zjišťujeme, že slečna musela celou dobu zpívat. A když zpívat přestala, auto prostě zastavilo. Každopádně, za pár okamžiků se ocitáme v pravém vinařském sklípku přesně podle našich představ, s dvěma rozvernými vinaři, houslemi, majitelem, který byl očividně pro každou legraci a dalšími dvěma lapenými obětmi moravských sklípků. Takže není divu, že zábava se protahuje do pozdních nočních hodin, kdy se ona dívka z Plzně a jeden z kumpánů na nějakou dobu nenápadně vytrácí. Ano, představa o návštěvě vinařského sklípku byla naplněna dokonale. Uprostřed noci pak nenápadně necháváme auto sklouznout na okraj vsi na plácek u kukuřičného pole, kde nocujeme.

Ráno na chvilku míříme k hrázi dolní Novomlýnské nádrže, kde se ve vlnách jihomoravského moře trochu po včerejšku osvěžuji. A hned vzápětí vyrážíme za dalšími zážitky a míříme na sever do Křtin za dalším Santiniho stavitelským skvostem – poutním kostelem Jména Panny Marie. Monumentální prostor na půdorysu řeckého kříže, mistrovské uchopení světla procházejícího stavbou a jeden nedostavěný ambit poutního areálu – to vše nás napadá jako paralela s Mariánskou Týnicí. Inu, zajímavá náhoda?

Nedaleko odsud se v podzemí nachází další zajímavost, ke které míříme. V jedné ze zdejších mnoha jeskyní, které se v Moravském krasu, v němž se právě nacházíme, bylo do roku 2001 umístěno záložní armádní velitelství, zpřístupněné v roce 2008 jako expozice veřejnosti. Tou jeskyní je Výpustek. Prostě podzemní bunkr s nezbytnou technologií vestavěný do jeskyně, ve které byly nejprve těženy fosfátové hlíny, a později zde za války byla německá zbrojní továrna. Z každého období zde zbyl nějaký pozůstatek. A jako bonus je zde v jednom z jeskynních sálů zbudován prostor pro koncerty a podobné účely pro až 1000 lidí.

No, a když už člověk navštíví Moravský kras, je skoro povinností zhlédnout dvě největší zdejší atrakce: propast Macochu a plavit se podzemím na Punkvě. Oboje jsme poměrně dlouho odkládali a tak jsme si to náležitě užili se vším všudy. Nakonec neodolávám a kousek pod vývěrem Punkvy ze skalního masivu se trochu osvěžuji a poznávám, jak chladná je voda vyvěrající ze skalních útrob – ledově!

Poslední zastávkou jsou Boskovice, ke kterým mám rodinné pouto. Po zbytek dne ukazuji Haničce zdejší zajímavosti jako hrad, zámek, židovská čtvrť, židovský hřbitov (třetí největší židovský hřbitov v Česku) a v neposlední řadě i westernové městečko v bývalé pískovně, nedaleko něhož po prohlídce večer nocujeme.

Následující den pokračujeme v objevování dosud nenavštívených lokalit. Tou první je Prostějov, kde nás mimo historického centra zaujal i aquapark. Dalším cílem je Olomouc, která nás hned na první pohled uchvátila. Především svým historickým centrem, jemuž vévodí katedrála sv. Václava. Pominout však nelze ani zdejší unikátní morový sloup, kašny, podivný orloj, tajuplný kostel sv. Michala s podzemním jezírkem, arcibiskupský palác či Olomoucký hrad spojený se smrtí Václava III. Hned po prvním setkání s Olomoucí je jasné, že sem se jistě budeme vracet.

S přicházejícím večerem nás čeká přejezd kolem Helfštýna, který v dálce na horizontu zahlédneme, do míst, kde budeme obdivovat krásy tentokráte přírodní. Míříme do Beskyd, na Bílý Kříž, poblíž Sulovských skal na samé hranici se Slovenskem, kde jsme byli v 80. letech na rekreaci ROH.

Ráno se vydáváme na obhlídku bývalých zotavoven ROH Sulov a Bílý Kříž a pokračujeme lesem dál až k místu, které místu dalo název, tedy k velkému dřevěnému bílému kříži, se kterým se pojí smutná událost vraždy finance. Lesem pokračujeme kousek dál, kde tehdy býval odlesněný hřeben, ze kterého byla vidět i Lysá hora. Hřeben je sice už zase zalesněný, takže není vidět nic, ale zato narážíme na experimentální ekologické pracoviště, které se svými skleníky působí jako z nějakého sci-fi filmu.

Pak už nás čeká jen to nejdůležitější z naší cesty na východ. Nejprve se krátce zastavujeme v Mostech u Jablunkova, odkud pokračujeme do Hrčavy. V této zapomenuté vesničce se potkávají, uprostřed potoka, hranice Česka, Slovenska a Polska. Než se však k tomuto trojmezí dostaneme, víceméně omylem zajedeme autem až do Polska, kde si na plácku na okraji obce Jaworzynka připravíme na ohni (plynového vařiče) oběd. Při tom nás trochu vyděsí místní stařenka, která se, soustředěně nás pozorujíc, k nám blížila s vidlemi v rukou. Naštěstí jejím cílem jsme nebyli my, ale nedaleká louka. Přes Polsko se pak vydáváme do nedalekého Bukovce, kde se poblíž silničního přechodu nachází v lese nejvýchodnější bod ČR.

A od tohoto okamžiku se budeme už jen vracet. Ale objevovat budeme dále, neboť naším dalším cílem je dosud nenavštívená Ostrava. Přichází však večer a tak kolem „Sykorova“ mostu, Slezskoostravského hradu a Landeku míříme někam za město někde přenocovat. O to jsme se pokusili u Hlučínského jezera, odkud nás však doslova vyhnali komáři. A tak jsme nakonec nocovali v parku v nedalekých Kozmicích.

Následující den se vracíme do Ostravy na prohlídku bývalého dolu Anselm a to včetně fárání pod zem.

Dalším místem zastavení na naší cestě Opava se svými starobylými chrámy. Po návštěvě jejího centra se zvolna přes Jeseníky vydáváme zpět. Z Črevenohorského sedla, kde se zastavujeme na legendární borůvkové knedlíky, krátce zahlédneme Praděd, námět na další putování. Poté pokračujeme kolem Králíků na další tajuplné místo, kde nocujeme. Tím místem jsou Podlažice, kde stával benediktinský klášter, z něhož se dochoval jen kostel. A právě v tomto klášteře byl údajně sepsán Codex gigas, nebo-li též Ďáblova bible, největší rukopisná kniha světa. Zajímavé místo, zvláště pro toho, kdo viděl televizní minisérii Ďáblova lest. Odtud se vydáváme dál na západ, přes Heřmanův Městec, kde se krátce zastavujeme na zmrzlinu a fotíme zdejší synagogu i kostel a pokračujeme do Sedlce, kde navštěvujeme další Santiniho mistrovské dílo, chrám Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Křtitele, který býval součástí zdejšího cisterciáckého kláštera. Tato Santiniho perla barokní gotiky patří mezi několik málo gotických chrámů u nás, majících katedrální uspořádání s věncem kaplí kolem presbyteria. A jen shodou okolností další taková gotická katedrála stojí doslova nedaleko v pár kilometrech vzdáleném Kolíně – chrám sv. Bartoloměje. K naší smůle je však zavřený a tak po prohlídce historického centra Kolína pokračujeme do nedalekého Kerska do legendární Hájenky proslavené v Slavnostech sněženek. A pak už rovnou domů.

Jak se Vám příspěvek líbil?

Ohodnoťte kliknutím na hvězdičku!

Průměrné hodnocení: 0 / 5. Počet hodnocení: 0

Příspěvek nebyl dosud hodnocen.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.